Říkejte mi klidně cvok, já tu chci být ještě rok!

Duben 2009

„Mami, mami, vzali mě!“ „Skvělý, jsem na tebe pyšná! Teď už budeš na střední škole!“ Střední škola, pomyslela jsem si. Budu dospělá a všichni mě budou respektovat. No, není všechno tak, jak si představujete. Obzvlášť pokud je vám jedenáct let…

Září 2009

Po prvním dni přišlo probuzení do reality (Předcházelo tomu samozřejmě běhání po pokoji, rozhazování věcí a ubezpečování rodičů, že vám skutečně nepřeskočilo, jenom se cítíte jako dospělák). Stála jsem na chodbě školy a byla úplně ztracená. Kolem chodili všichni vyšší – vypadali spíš jako moji rodiče a to víte, že si nechcete žádnýho učitele rozházet, takže zdravíte pěkně nahlas ještě vycepovaní ze základky: „Dobrý den.“ Potutelné úsměvy mi napověděly, že jsem se většinou netrefila… Z toho vyplynulo hrozné zjištění – malí drzí prvňáci na základce, to jsme teď my na střední.

Někdy potom

Postupem času se dospívání skutečně dostavilo. Už jsme nedosahovaly místních časových rekordů v běhu na oběd. Ani počítačové hry o velkých přestávkách nás tak nehicovaly. Největší zlom pro mě přišel ve chvíli, kdy jsme s Janou seděly na lavici a řešily, kdo má kolik zpracovaných maturitních otázek, a přišly dvě prvačky – „No není to hrozný, každej den píšeme test.“ Já dostala záchvat smíchu a pak mi bylo najednou hrozně smutno. „Závidím jim.“ „Já taky“.

Leden 2017

Ale přece jen v jednu chvíli na to, že končíte se školou, zapomenete. Tahle chvíle se jmenuje maturitní ples. Tam zmateně pobíháte, vysvětlujete někomu názory jako pro blbečka, aby se na vás nakonec chápavě usmál, zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, takhle bych to teda neviděl.“ (pozn. autora: Samozřejmě, že i já se takhle nesmírně chápavě usmívala a taky vrtěla hlavou). Po vypuknutí plesu si představte, jak někdo luskne prsty a je to pryč. Na druhou stranu ty ruce, který luskaj, jsou slušně namakaný, protože se připravovaly čtyři měsíce. Nepočítám malíčky, ty jsou vždycky v každé třídě.

Duben 2017

No a dostáváme se do současnosti. Dala bych já nevím co za ještě jeden rok, ovšem se současnými zkušenostmi. Jenomže to nejde… Dnes je 21. dubna léta Páně 2017. Zrovna probíhá poslední zvonění a mně už zbývá jen pár chvil na rozloučení. Už nikdy nezlomíme rekord v běhu na oběd, už nikdy nesejmeme obraz prezidenta míčem, už nikdy nebudeme schovávat kluky ve skříňkách před učitelema. Už nikdy. Tak teda na shledanou, možná sbohem.

P. S. A já dnes možná taky zaslechnu zvučné „dobrý den“ patřící mně…