Naděje umírá poslední #1

Nevím, zda se tento příběh odehrál či nikoli. Celé je to vymyšlené a nevycházela jsem z žádných historických podkladů. Je to jen výplod mé fantazie.

 

„Schnell! Schnell!!!“popoháněl nás německý voják. Kdosi vzadu zakopl a hned se ozval výstřel. Voják křičel na okolní židy, aby ho odnesli stranou. „Měl štěstí,“ šeptají si dospělí kolem mě. Nerozumím tomu. Jak to, že měl štěstí? Vždyť ho zastřelili. Pochopila jsem, že ti muži v uniformách nejsou přátelé, když nás takhle v noci tvrdě vzbudili a vyhnali ven z domů. Je začátek června 1942. Venku je poměrně teplo. Pevně se držím maminky za ruku a ta se zas drží tatínka. Bojí se. Nahlas nic neřekla a snažila se být silná, ale já to stejně cítím. Podle toho, jak mi drtí stiskem ruku. Moc se bojí, proto se bojím taky. Proč se maminka tak bojí? Co tady chtějí ti pánové v uniformách? Proč jsem musela jen v noční košilce ven uprostřed noci, když většina města ještě spí? Co provedl ten pán, že ho zastřelili? Kdybych spadla, taky mě zastřelí? Kousek ode mne se jedna, asi dvanáctiletá holčička rozbrečela a nejbližší voják ji praštil nějakým klackem a křičel na ni cosi v jazyce, kterému jsem vůbec nerozuměla. Co se tu sakra děje? Otázky v hlavě se mi jen točí a množí.

Blížíme se k velkým obrněným vozům. U nich stojí další vojáci s puškami. Strach mě začíná doslova naplňovat a nedokážu tomu zabránit. Ještě víc se mě zmocnil, když ke mně přistoupil voják a odtrhl mě od maminky. Začala jsem moc plakat, kopat a křičet. Voják mi jednu vlepil, otočil si mě k sobě, prohlédl, zavolal něco na dalšího Němce a strčil mě stranou. Pryč od rodičů. Pryč od ostatních židů. Pryč od mého života, dětství a domova. Natahuju ruce, brečím, chci se dostat k mamince. Ona taky pláče a křičí. Prodírá se ke mně, ale vojáci jí zastoupí cestu, jeden ji chytí za její krásné vlasy a odtáhne stranou. Na druhou stranu zástupu. Ten zástup je mezi námi jako řeka, přes kterou není šance se dostat. Křik mi uvízl v krku. Táta brání maminku, ale vojáci ho zmlátí a odvedou do toho velkého auta. Ještě se stihne otočit a pusou naznačí: „Mám tě rád. To zvládneme.“ Voják, co stál za ním, ho strčil do auta. Za ním pak cpali další muže, takže tatínka jsem už neviděla. Hledala jsem v davu maminku, ale nenašla ji. Slzy se mi opět nahnaly do očí. Popadl mě hrozný vztek. Co se s ní stalo? Jeden voják si všiml, že tam jen tak stojím, a zavolal na mě: „Hey! Was stehst du da?“, ale já mu stejně nerozuměla. Tak přišel ke mně a zopakoval větu, snad v naději, že to pochopím. Prohlédl si mě, jako předešlý voják, a odvedl k hloučku dětí zhruba v mém věku. Stojíme na chodníku před naší školou, za kterou se bezpečně skrývá naše synagoga, a koukáme na tu hrůzu. Někteří z dětí brečí, jiní se modlí. Voják, co nás hlídal, jim to hned zatrhl. Jeden kluk se pokusil o útěk-byl hned zastřelen. Vyjekli jsme jak myši a oni nás okřikli: „Stille.“ Snažím se být silná jako maminka, ale nejde to. Bála jsem se. Strašně moc jsem se bála. Co bude se mnou? Co se stalo s maminkou? Kam vezou tatínka? Co se bude dít s naším domovem? To takhle odvezou celý Kolín?

Vtom k nám přistoupí voják a spustí tou jejich řečí takovou rychlostí, že jsou sotva od sebe rozeznat slova: „Holt eure Koffer ab und kommt zurȕck! Seht den, der nicht zurȕckkam“ a ukázal na tělo mrtvého kluka. Když viděl naše nechápavé uplakané výrazy, znuděně protočil oči, zaklel a zavolal si místního četníka, ať nám řekne, co máme dělat. „Zajděte si pro své kufříky a vraťte se co nejdříve“. Bylo na něm vidět, jak je unavený a také má strach. „Pane četníku,“ začala opatrně dívka, o trochu starší než já: „Kam pojedeme? A kam vezou naše rodiče?“. „Jó holka, vy pojedete do Říše na převýchovu a vaše rodiče vezou do Terezína. Chudáci. Přeju vám hodně štěstí.“ S tím se s námi rozloučil. Ten Němec nás začal popohánět: „Schnell, schnell“, čemuž jsme už rozuměli.  Běžela jsem si pro svůj kufřík a cestou z pokoje ještě vzala medvídka z postele a mezi košile zastrčila fotku maminky, tatínka a mě. Byla asi pět let stará. Byla jsem na ní sotva roční miminko a rodiče tam vypadali šťastně. „Tolik se toho změnilo,“ povzdechnu a je mi opět do pláče, ale podaří se mi to potlačit. Vracím se na ulici. Naženou nás do auta a odvážejí pryč z ulice. Pryč z ghetta. Pryč z Kolína. Pryč z Protektorátu. Pryč ze starého života….

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ