Lží se nic nevyřeší – první část

Byl jeden starý dům v Kolíně. Ten dům zde stál už mnoho desetiletí a spoustu toho zažil. Příběhy lidských osudů smutných i veselých. Kolik dětí se tu narodilo a kolik starců zemřelo. Jeden lidský život zajímavější než druhý. Ale jeden se obzvláště vyjímal a navždy změnil duši celého domu. Hlavní roli nesla Zrada a Lež. Dvě neoblíbené kamarádky, co chodí ruku v ruce a škodí, kde se jim naskytne příležitost. V tomhle příběhu byly obzvláště kruté. Zasáhly do poklidného soužití dvou sousedů. Jeden se jmenoval Florián, byl ze staré katolické rodiny. Druhý byl Schwarz a byl žid.

Jednoho sychravého podvečera jara 1942 zaklepal u pana Floriána roztřesený člověk, velmi unavený a v roztrhaném oblečení. Tmavé vlasy byly slepeny na čele a jeho hnědé oči, navzdory vzezření celé postavy, byly roztěkané a stále se rozhlížely kolem, jak očekávaly nebezpečí. V rukách měl křečovitě sevřený plátěný vak. „Dobrý večer, velmi se omlouvám, že ruším, kór v takových dobách, jako jsou tyhle, ale mohl byste mě prosím nechat přenocovat? Jdu už dlouho a jsem velmi unavený, za chvíli bude zákaz vycházení a já nemám kam jít.“ Pan Florián poznal, že tenhle člověk mu neublíží a potřebuje pomoc. Zalila ho obrovská vlna lítosti. „Rychle pojďte dál!“ Hbitě za cizincem zavřel dveře. Na světle se ukázalo, že je to vlastně ještě kluk. Nemohlo mu být víc než dvacet let. Pan Florián k němu pocítil náklonnost. Ozvaly se v něm zvláštní pocity. Sám byl starý mládenec a tento chlapec v něm vyvolal rodičovskou lásku „Máte hlad? Zbylo mi trochu polívky.“ „Děkuji, byl bych vám vděčný,“ přijal velkorysou nabídku hladový host. Navzdory tomu, jak byla polévka mdlá, snědl ji příchozí velmi rychle. „Kdo jste?“ zeptal se u posledních lžic polévky pan Florián. „Pardon, že jsem se nepředstavil už dříve. Jsem Samuel Rott a jsem z Prahy. Chtěl jsem utéct někam, kde je situace trochu klidnější. Kam tedy jdu, sám nevím,“ usmál se Sam.

„Měl byste o mně vědět jednu důležitou věc, kterou jsem vám asi měl říct dřív,“ řekl host rozpačitě a vyndal z kapsy něco špinavého, malého a dříve žlutého – židovskou hvězdu. Ve Floriánovi se zastavil dech. Tušil, když ho viděl ve dveřích, že něco je špatně, ale jistota byla děsivá. Co teď? Vždyť mě můžou zabít, jestli někdo viděl, jak jsem ho pouštěl dovnitř, pomyslel si. Naproti mně sedí mladý člověk, co si snažil zachránit život. Osud je tak krutý.

Jak tak na něj při těchto úvahách koukal, zjistil, že host je zpocený, i když v místnosti je docela zima. „Je vám dobře?“ optal se. „Ano, jsem jen hrozně unavený. Kam si můžu lehnout? Tedy necháte-li si mě tady,“ v Samuelově hlase byla obava a odevzdanost. „Už je pozdě na to vás vyhodit,“ povzdychl si pan Florián. Samuel Rott si s úlevou oddechl. Bylo skoro slyšet spadnout ten těžký kámen z jeho srdce. „Můžete si lehnout tuhle na pohovku.“ „Jste úžasný člověk,“ usmál se mladík a vstal od stolu. Neudělal ani pár kroků a už se kácel k zemi. Pan Florián rychle přiskočil na pomoc. Dotkl se rukou jeho čela a zase ucukl. Samuel celý hořel. Místo na pohovku ho odnesl k sobě do postele. Pečlivě jej zabalil do peřiny a běžel pro sousedku Schwarzovou. Bydlela naproti přes ulici. Vyběhl ze dveří, ale jakmile ho ovanul studený proud vzduchu, uvědomil si, v jakém je nebezpečí, když ho někdo uvidí. Bylo dlouho po zákazu vycházení. Jediné bytosti na temné ulici byly mrouskající kočky. Strach o toho kluka ho donutil ulici přeběhnout. Dlouhými prsty zaklepal na dveře. Byly slyšet spěšné kroky souseda. Do tmy se vlil proužek světla od petrolejky. „Karle!“ řekl překvapeně Schwarz. „Pojď dál,“ zvětšil mezeru ve dveřích. „Dobrý večer, máš doma ženu? Objevil se u mě s prosbou o nocleh mladý žid. Má obrovskou horečku. Bětka se na něj musí podívat, jinak nedožije rána.“ „Cože jsi udělal? To je fuk. Pomůžeme. Bětko! Vem byliny na snížení horečky!“ houkl do kuchyně.

  „Zítra se na něj přijdu podívat,“ řekla při odchodu sousedka otírajíc si zpocenou tvář do rukávu. „Moc děkuju, jsi báječná, že jsi pomohla,“ odpověděl pan Florián od postele, kde neklidně spal Samuel. „Víš, s čím si zahráváš, Karle? Jestli ho u tebe najdou, tak je s váma oběma konec.“ „Já vím a věř mi, že mám ohromný strach, ale ani ne tak o sebe, jako o toho kluka. Je tak mladý a tak odvážný, že utekl bez ničeho, aby se zachránil. Cítím to jako boží znamení, že přišel právě ke mně. Musím se o něj postarat! I když mě to asi bude stát život.“ „Rozumím ti a přeju hodně štěstí. Budeme se za vás modlit. Dobrou noc,“ s těmi slovy odešla. Pan Florián se otočil zpět k nemocnému: „Já se o tebe postarám. To ti slibuju. Nic mi v tom nezabrání.“