Jsem snad superman?

Dneska bych vás chtěla seznámit s pojmem syndrom vyhoření. Nejsem si jistá, kolik z vás ví, co tato dvě slova znamenají, tak se je pokusím, pravděpodobně dost neodborně, nějakým způsobem vysvětlit. Doufám, že se nezmýlím v žádné formulaci, abych vám nepodala chybné informace.

Vše začíná ve chvíli, kdy je na jedince vyvíjený tlak v jedné konkrétní oblasti. Jako příklad by bylo za hodno vzít školní prostředí, protože přesně tam se tento syndrom může u lidí našeho věku projevit nejpravděpodobněji. Vyvíjený tlak a nároky, které nejspíše ani nejsme schopni splnit, mohou vést ke dlouhodobému stresu a posléze ke ztrátě motivace k dané práci, k pochybnostem o smyslu té práce a také k fyzickému i emocionálnímu vyčerpání. Dlouhodobý a chronický stres může mít za následek nespavost, pocity beznaděje a bezcennosti, zvýšenou podrážděnost a neschopnost komunikovat s ostatními lidmi a už absolutně ne přijímat od nich nějaké požadavky či být terčem jejich kritiky.

Takže kdybych to měla shrnout, syndrom vyhoření je v podstatě psychický stav, prožitek absolutního vyčerpání, který je tvořen řadou symptomů z psychické, fyzické i sociální oblasti. Jedinec ztrácí chuť do práce, negativně hodnotí minulost, ztrácí zájem o osobní i profesní rozvoj a potýká se s depresemi. Vyhoření nejčastěji postihuje osoby pracující s lidmi – lékaře, zdravotní sestry, psychology, policisty, učitele a tak dále.

Teď se asi ptáte, kde je pointa tohoto výkladu. Abyste to pochopili, tak vám musím říct, že tohle všechno píšu proto, že i mně se občas stává, že přijdu domů, absolutně vyřízená ze školy, kde mi bylo několikrát nepřímo sděleno, že moje myšlenkové pochody a mozková kapacita není úplně odpovídající představám učitele, s vědomím, že se ten den opět nevyhnu nějakému dalšímu studiu. Poznamenána všelijakými poznámkami, buď na adresu mé třídy, kamaráda, nebo na mě osobně, a demotivována, zasedám ke stolu a s velikou nechutí otevírám sešit či učebnici a nutím se do čtení látky.

S tímto přístupem je ale dost jasné, že zvládnout veškeré učivo půjde jen obtížně, a mě pohlcuje pocit bezmoci a totální neschopnosti. Jedna myšlenka o mé nejasné budoucnosti střídá druhou. Odmaturuju? Mám vůbec na to, abych tuhle školu dodělala? A co je sakra tohle? Naprosto odrovnanou ze všeho možného učení mě ty všechny pocity přemůžou a já nejsem schopná už vůbec ničeho. Slova a písmena tvoří nečitelnou změť čar a já začínám propadat mírné hysterii. V tomhle stavu sice můžu číst text stále a stále dokola, ale výsledek to nepřinese žádný. Můžu nad tím vším strávit klidně celý den, celý týden, ale i tak vím, jak to následující den skončí. Neúspěchem.

Ale proč to nejde jinak? Snáze? Osobně zastávám názor, že na nás, jakožto na studenty, jsou kladeny příliš velké nároky. Teď může kdokoliv nesouhlasit, že jsme na výběrové škole, gymnáziu, a výborné výsledky jsou samozřejmostí. Ale já budu stále odporovat. Pod neustálým tlakem, snahou o motivaci, kterou většina z nás ale vnímá přesně opačně, tudíž jako demotivaci, se nikomu nepracuje dobře, a jak jsem nastínila již v úvodu, všechny tyto aspekty mohou v dlouhodobém působení vyústit ve vyhoření.

Takže pokud tohle čte někdo ze studentů našeho ústavu, moje rada pro vás by byla, abyste – když je toho učení na vás prostě moc a vy cítíte, že takhle to dál nejde a blížíte se k psychickému kolapsu – prostě a jednoduše vypnuli. Udělejte si čas pro sebe, na jeden den úplně vypusťte všechny povinnosti a věnujte se jen tomu, co máte rádi a na co máte vy sami v tu chvíli náladu… A pokud tohle čte někdo z učitelského sboru, tak věřím, že možná nesouhlasí s jediným mým slovem a může být mým článkem hodně rozhořčen. A chápu to. Ale takhle to prostě vidíme my, studenti.