Na place velkofilmu

Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že se zúčastním natáčení nejdražšího filmu české kinematografie, zřejmě bych ho vysmála. Když jsem ale v kolínském zpravodaji viděla inzerci konkurzu na komparz do filmu Jan Žižka, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám, a když to vyjde, tak se aspoň podívám, jak probíhá natáčení. Tak jsem se 20. října vypravila na Zámeckou, kde jsem vyplnila formulář a byla vyfocena. Bylo řečeno, že informace o přijetí se dozvíme zhruba v půlce listopadu. Pro mě je půlka listopadu cca  12. – 20. 11., a proto jsem si potom už nedělala naděje. Ovšem v sobotu 24. mi přišla esemeska o přijetí a že se mám v úterý 27.11. dostavit v 5:30 do kulturáku. Docela šok, hlavně ten čas. Nějak jsem se vypravila a dostala na místo. Z hlavního sálu se stala kostymérna a maskérna a na balkóně byla snídaně a čekárna. Kostymérky byly poněkud nervózní. Až poté jsem zjistila, že to bylo z důvodu, aby byli všichni do svítání kompletně připraveni na natáčení.

Mě a další tři ženy si vytáhla nějaká paní stranou, že máme dobré vlasy, a tudíž můžeme být prostovlasé. Ovšem v zápětí se tam objevil někdo jiný, který nás odtamtud odháněl do předsálí. Nějak jsme se na řadu dostaly. Připadala jsem si divně, asi tím, že jsem absolutně nevěděla, co mám dělat. Nandaly na mě několik „punčoch“, jelikož mé vlastní spodní vrstvy byly nevyhovující. Měla jsem štěstí na kostým. Nebyla jsem ani chudá lůza, ani šlechta, a tedy ty šaty byly jednoduché, dlouhé a z „těžké“ látky, ale hlavně jsem dostala plášť, bez něhož bych asi úplně zmrzla. Mé boty připomínaly takové ty šaškovské se špičkou. Maskérnou jsem v podstatě jen prošla, nic velkého na mě nedělali. Pak jsem dlouho s ostatními čekala, až všichni budou hotoví.

Vůbec netuším, kolik mohlo být, když nás odvedli k Bartoloměji. Veškeré věci jsme museli nechat u oblečení. Nahnali nás do kostela a začalo se vysvětlovat, zkoušet a natáčet. Každá scéna se natáčela snad desetkrát a už po prvních minutách byl každý promrzlý až do morku kostí. Překvapilo mě, že navzdory tomu, že je to příběh české historie, bude celý film originálně v angličtině.

Na oběd jsme šli zpět do kulturáku, a poté se pokračovalo v natáčení. K poslední scéně stačila půlka komparzu, a tudíž nás rozpůlili. Naneštěstí moje půlka tam zůstala. Když se řeklo: „Děkujeme vám, je to všechno,“ všichni se roztleskali a rychle opouštěli kostel, aby se co nejdříve dostali do tepla. Při návratu do kulturáku druhá půlka už čekala oblečena v civilu na peníze. Myslím, že v tuhle chvíli toho měl už každý dost, ale fronty byly dlouhé a bohužel i pomalé. Nakonec jsem se dostala domů kolem půl desáté. Jsem moc ráda, že jsem se mohla podívat, jak takové natáčení filmu probíhá.

Ještě jeden takový zajímavý postřeh. Jak jsme všichni byly oblečeni podobně chudě, postiženi zimou a po pár hodinách znuděni, mnohem lépe se navazovala konverzace. Lidé tam byli od pohledu velmi různí a všech věkových kategorií, a přesto si úplně v pohodě spolu povídali. Například já tak poznala člověka, kterého učil můj praděda. Prostě náhoda. Takže i v tomto aspektu jsem moc ráda za tuhle zkušenost.