Jde učit i jinak?

Veronika Hurdová inspiruje ženy napříč republikou.

Že nevíte, kdo je Veronika Hurdová? Ani já jsem to donedávna nevěděla. Možná ji někdo z vás bude znát pod pseudonymem „Krkavčí matka“, což sice krásně odráží to, jak ji někdy může vnímat konzervativní okolí, rozhodně to podle mě ale nevyjadřuje ji, ani její přístup k výchově nebo chování k dětem. Veronika Hurdová alias Krkavčí matka je velmi otevřená, příjemná a života plná žena, která přednáší na různá témata ve všech možných městech naší republiky a párkrát už zabrousila i na Slovensko. Kromě jiného píše knížky pro děti i dospělé, opět tím svým netradičním způsobem a myslím si, že knížky s názvy jako „Ptáče jménem Ptáče“ „Bylo nebylo… doopravdy“ nebo „O naivním prasátku“ zaujmou nejen děti, ale i jejich rodiče, ve kterých probudí snad alespoň trochu zvědavosti.

O čem bych ale chtěla dnes psát, je, že Veronika Burdová vzdělává své děti doma. Tedy, zatím jen jedno z těch tří, ale jde o to, jaký přístup k učení doma má. A jak to vlastně je s domácím vzděláváním? Jaký je na něj obecný názor? Je dobré nebo špatné? A dá se to vůbec takhle černobíle vyhranit?

Jistěže nedá. Nic není černobílé, a tak ani pohled Krkavčí matky na jeden nebo druhý způsob vzdělávání není. Líbí se mi ovšem, že ačkoli si víceméně vždy dokáže svůj způsob vzdělávání obhájit před ostatními, nehaní postoj a způsob jiných. Veřejně odpovídá na rýpavé dotazy ohledně práva dětí na kolektiv a kamarády, usazuje věčně nespokojené přihlížející s tím, že povinné je vzdělávání, ne docházka, a také jim zavírá překvapením otevřenou pusu přiznáním, že není nic divného, že si její nejstarší Grétka vezme v sobotu večer knihu a chce se učit. Nesnaží se děti ohraničit, přikazovat a zakazovat, snaží se je vést a rozvíjet v nich touhu po učení se novým věcem jejich vlastním způsobem. Na druhou stranu přiznává, že homeschooling není cesta pro každého, že některé děti potřebují soutěžit, mít nad sebou větší autoritu, získat konkrétní hodnocení za odvedenou práci. Jen upozorňuje, že každá z forem vzdělávání může být prováděna dobře, ale i špatně. A s momentální zaškatulkovaností našich osnov s vzdělávacích institucí, se podle mého názoru občas od vzdělávání spíše odkláníme a na scénu přichází drcení informací do nechápajících hlav. Informací, které nám stejně k ničemu nebudou, a navíc jsme sami tak zaměřeni na systém „nauč se, napiš test a zapomeň, aby bylo místo pro další informace“, že si z nich vlastně ani nic pořádného neodneseme.

Pro mě se tedy stala nejdůležitější Veronikou neustále opakovaná myšlenka:

„Existují a vždycky budou existovat různé děti, různí rodičové, různí učitelé a různé školy. Proto ale už z logiky věci nemůže existovat jedno ideální řešení pro všechny. Nicméně – a to je zásadní – umožněme každé rodině, aby vzdělávala děti podle sebe.“

A co vy? Nezměnil se ani trochu Váš pohled na domácí vzdělávání?