Avengers: Endgame

Uf, tak je to po roce tady. Nebo mám spíš říct po 11 letech? Avengers: Endgame je film, na který se od data jeho ohlášení těšilo velké množství lidí. O tom vypovídá i fakt, že během PRVNÍHO VÍKENDU promítání se na lístcích utržilo přes 1,2 miliardy amerických dolarů. A to je rekord.

Proč jsem zmiňoval 11 let je určitě jasné všem fanouškům filmů od Marvelu. Právě teď a tady končí éra, která vytáhla krachující studio na vrchol a představila nám postavy a herce, na které do smrti nezapomeneme. To vše se událo ve 22 filmech, a kdybyste se mě zeptali snad o půlnoci, tak vám je všechny bez problémů vyjmenuji. Jsem si jistý, že takových lidí, jako jsem já, je všude hrozně moc. Možná právě tato moje menší posedlost ze mě nedělá vhodného člověka k tomu, abych psal recenzi právě na tento snímek. Ale čert to vem.

Na nové Avengers jsem šel s velkým očekáváním. Ještě jsem se před samotným filmem kouknul na Infinity War a tím jsem se navnadil ještě víc. Nevím, čím to přesně bylo, ale přibližně první půlhodina filmu na mě působila velmi pomalým dojmem, u které jsem měl pocit, jako by částečně rekapitulovala, co se vlastně minule stalo a také nám částečně ukazovala, co se dělo krátce poté, co se polovina lidí proměnila na prach. Ač mělo jít pravděpodobně o nějaké emotivní situace, tak já jsem nehnul ani brvou.

Dle mého by se divák obešel bez nepříliš povedené snahy vyvolat nějakou tu nostalgii a také bez pokusu být vtažen do děje pomocí rozhovorů mezi Natašou a Stevem. Toto byly scény, které vůbec nijak nepřekvapily, nepřinesly nic nového a jen nepatrně popisovaly okolní svět. Možná by bylo lepší nechat za vše mluvit pouze kameru a nechat herce, ať jen tak sedí a mlčí.

Od této chvíle jsem ale začal být vtahován do děje mnohem silněji a vše nabralo na obrátkách. Znovu se rozhýbal ten kolos, který dlouho stál. Setkáváme se více s Tonym Starkem, Clintem Bartonem a dalšími. Tento pomalý rozjezd se přeměnil slovy „no ty vole“ (kdo viděl, pochopí) v táhnoucí koňské spřežení, které se nezastaví před ničím. Koním od huby začaly lítat vtipné narážky a divák, který jen seděl na kozlíku, neměl šanci uhnout. Já jsem se tak dostal i do chvíle, kdy jsem si říkal, že možná teď bych bral trochu toho obyčejného tlachání, které scénáristi vyčerpali na začátku a už jim nezbylo, aby divákovi dovolili na vteřinku oddychnout v průběhu filmu.

Kdybych měl popisovat něco dále, asi bych se nevyhnul spoilerům, proto zmíním jen, že zbytek filmu už mi přišel opravdu parádní. Bylo zde vše, na co jsem se těšil, a dostal jsem možná i malinko přidáno v podobě potvrzení různých fanouškovských teorií. A to zahřálo u srdce.

Každopádně se jednalo o důstojnou tečku za tím vším, co mnoho režisérů (od Jona Favreaua, Jamese Gunna až po bratry Russoovy) v průběhu let vytvořilo. A díky tomu jsme my, fanoušci Marvelu, schopni odpustit i to, že novým filmem vlastně nepřinesli nic převratného.

8,3/10